Za Luďkem Švorcem

V osobě "píšícího fotografa" odešel nejen vlídný člověk, ale i kus kladenské historické paměti

– Roman Hájek

Když se Luděk Švorc rozvyprávěl o své milované Berounce, zalesklo se mu v očích a s jeho slovy vstoupila do všedního dne poezie. V jeho vzpomínkách a příbězích, byť se řada z nich odehrávala v ne zrovna vlídných kulisách, nikdy nechyběla laskavost a něha. Vším, co dělal – a nejvíce je to patrné v jeho fotografiích přírody –, prostupovala radost ze života a schopnost dívat se na svět z jeho lepší stránky.

Magické kouzlo řeky Luďka nepřestalo fascinovat a bylo mu nevyčerpatelnou inspirací pro jeho tvorbu. Stejně jako byl, jak sám říkal, "infikovaným rybářem" (v dětství si poranil oko rybářským háčkem), byl také od prvního okamžiku, kdy ucítil vůni vývojky a ustalovače, infikovaným fotografem. Z této kombinace vznikla řada fotografií s jedinečnou atmosférou – a také řada výpravných publikací věnovaných českým vodním tokům.

Teprve později začal své obrazy "malovat" i slovy – přes značné množství publikovaných povídek, memoárových nebo pohádkových knížek se při své skromnosti nikdy nepovažoval za spisovatele, ale za "píšícího fotografa".

Stojí za to připomenout, že v během desetiletí, kdy působil jako fotograf městského kulturního střediska v Kladně, zachycoval svým objektivem všechny významné události zdejšího společenského, kulturního i politického života. Ve volném čase se pak pouštěl do kladenských ulic, v nichž navzdory značné zpustlosti a zchátralosti řady míst objevoval netušený poetický rozměr. Dění, které se odehrávalo mimo dosah jeho objektivu, částečně popsal v knize Na věčné časy..., částečně se stalo předmětem vyprávění pro přátele a kamarády. Největší část téhle historické paměti ale odchází s ním.

Naše cesty se poprvé protnuly v roce 2012, to ještě ani jeden z nás netušil, že jsou před námi stovky hodin společné práce na vydání jeho pohádkových knížek (Kladenské pohádky, Křivoklátské pohádky, Pohádky od řeky Berounky a Kocouři z Poldovky).

Jsem rád za důvěru, kterou nám Luděk (společně s ilustrátorkou Marcelou Alfonso) dal – v té době měla Halda na kontě jednu vydanou knihu, žádné peníze a já jako editor textu byl ve věku, kdy jsem klidně mohl být Luďkovým vnukem. Zpočátku jsme nepředpokládali, že půjde o víc jak pětileté dobrodružství, na jehož konci získala krajina Kladenska, Křivoklátska a Berounska spoustu originálních pohádkových postav a příběhů. Ostatně nebýt naší "nakladatelské brzdy", mohly všechny knihy vyjít mnohem rychleji – tak silná byla Luďkova touha vyprávět.

Na jednom z našich setkání Luděk popisoval, proč ho nebaví trávit čas u rybníků nebo jezer. "Voda v rybníce se jen líně převaluje, zato řeka je dynamická, v každém okamžiku jiná, jak neodvratně plyne ke svému konci." 

K tomu teď doplynula i řeka Luďka Švorce, píšícího fotografa s velkým srdcem.